Příběh popálené Natálky: Rodině dál chybí peníze

Autor: Petra Sasínová | 27.12.2009 23:04

"Jsem pyšná na sebe i Natálku. Nevěděla jsem, že máme takovou sílu," říká matka popáleného dítěte

zpět na článek

Příspěvky do diskuze se musejí týkat tématu. Vulgární příspěvky a příspěvky, které nemají nic společného s tématem, budou vymazány.

• (Deadman IP:[88.146.137.*], 29.12.2009 20:17) | nahlásit příspěvek

  Jezdím tamtudy někdy s nákláďákem. Pěkný, drsný kraj. Můj děda se tam narodil před válkou. Je mi až smutno, jak to tam ty kobylky zamořily, bílí mizí někam za prací, ale cikorkám se na dávkách daří. Jednou sem zaparkoval takle v zimě u lesíka, motor pěkně klapal a dal sem si dvacet. Pár minut, v protisměru zastavila lada a vyskákalo pět rómáků. Zamkl sem dveře a s vědomím dobře zamknuté nádrže sem chrněl dál. Byl jsem zvědavý s jakou báchorkou příjdou. Jeden klepal na dveře a zbytek lozil kolem auta, Prý , pánko, máme tady v lese traktor, došla nafta, jestli bych nejel za nima a nenačepoval jim pár litrů nafty. Zaplatíme, máme peníze. Na mou námitku, že sou pár kiláků od Vítkova a tudíž nedaleko od benzinky nereagoval a furt něco mektal. V zrcátku jsem uviděl jak jeden čmoud už pomalu leze pod plachtu. Motor běžel, tak sem tam kopl kvalt, mrkl sem přes cestu na toho jejich žigula a velkým obloukem jsem ho nárazníkem hodil do škarpy. Pěkně lehnul do sněhu. Cikory řvali, že budou vraždit nebo co. Fakt dodneška nemůžu pochopit, zda si fakt mysleli, že můžou někoho takhle ukecat. Tak blbý snad nikdo není aby s nima někam jel. Tož tak.