2009: Rok, kdy české filmy byly extrémně špatné

Kamil Fila
23:01 | 29.12.2009
Kamil Fila
roč-bobule

Praha - Jestliže se první porevoluční dekádu českým filmům uděloval generální pardon, respektive všechny vznikající filmy byly posuzovány jako nový začátek pro všechny tvůrce ve změněných podmínkách, od roku 2000 stále víc sílí hlasy, že krize české kinematografie je trvalá a má hluboké kořeny.

Je otázka, kolik dobrých filmů může ročně vzniknout v rámci tak malé kinematografie, kde kolem snímků není možné rozvinout fungující byznys. Ale ani tzv. komerční filmy si většinou nevydělají na své náklady.

Proměny
 

Čeští filmaři bojují o zlepšený systém dotací, který by měl podporovat hlavně umělecky ambicióznější snímky. Současné podmínky, kde filmaři dostávají malou část peněz od Fondu pro rozvoj kinematografie, a většinu ostatních zdrojů hradí různé televizní stanice a soukromí sponzoři, ale zatím vedou hlavně k tomu, že styl i výpovědi filmů jsou upravovány pro televizní obrazovku a vkus nenáročných spotřebitelů.

Vzmáhající se úroveň řemesla

Říká se, že z kulturní produkce do budoucna přežije asi 10 procent děl; ostatní budou zapomenuta. Pokud vzniká ročně zhruba 30 nových českých filmů, stačí k zachování dobré reputace tři vynikající snímky. S jejich určením je však potíž a bude potřeba trocha odstupu, aby bylo jasnější, které to jsou.

Hodně se letos mluvilo o několika nadějných debutech - psychologickém dramatu Proměny od velmi mladého (dvaadvacetiletého) Tomáše Řehořka, sociologicky pojaté komedii Zoufalci od absolventky FAMU Jitky Rudolfové a formálně zdobném retru z 50. let 3 sezóny v pekle od zavedeného reklamního režiséra Tomáše Mašína.

Zoufalci
Čtěte také:
Recenze: Zoufalci a zoufalkyně českých zemí, spojte se!
Proměny nejsou ani tak slibný debut jako spíš demo
Recenze: 3 sezóny v pekle hezkého reklamního uměníčka

U všech lze poznat talent a především vzmáhající se úroveň řemesla; otázkou zůstává, o čem tyto filmy vypovídají a zda vystihují něco podstatného, či jen upadly do formálních hrátek a zda se na ně lidé budu opakovaně dívat i po letech.

Mezi snímky osobnějšího charakteru, u nichž se nehraje na profesionální vypiplanost, ale na osobitost autorského postoje, letos patří především Jan Hus, mše za tři mrtvé muže od především divadelního dramatika a režiséra Miroslava Bambuška a Holka Ferrari Dino od klasika nové vlny Jana Němce.

Za Oscarem míří Protektor

Dosavadně nejuznávanějším letošním filmem je pak historické drama s komediálními prvky Protektor od režiséra Marka Najbrta (jenž na sebe upozornil již svým předchozím snímkem Mistři).

Protektor

Protektor má jak pozitivní ohlas u kritiky, tak u diváků a byl zároveň v rekordně krátké době navržen Českou filmovou a televizní akademií jako národní zástupce v boji o Oscara za nejlepší zahraniční film.

Naopak divácky zapadnula zcela výjimečně pojatá komedie Muži v říji od Roberta Sedláčka. Film, který měl potenciál stát se lidově oblíbeným, a přitom neurážet zbytečnou podbízivostí,  však z nepříliš vysvětlitelných důvodů nenašel dost diváků.

Velmi ambiciózně se tvářil art thriller Normal od Julias Ševčíka. Film s Dagmar Havlovou oslnil stylistickou brilancí na pomezí exhibice a manýry. Pro většinu publika však nesplňoval pověst události sezony či klasicky napínavé podívané.

Téměř nepovšimnut zůstal návrat geniálního animátora Jiřího Barty Na půdě aneb kdo má dneska narozeniny. Film přes veškerou péči, jež mu byla věnována, působí zřejmě v konkurenci mnoha animovaných titulů podivně archaicky.

Distance všeho druhu

Pak ale musí přijít i výčet všeho špatného, nepovedeného a hrozného, čím nás čeští filmaři letos mučili v kinech. A většina filmů, které letos byly špatné, byly špatné většinou nějakým extremním, velmi nepříjemným způsobem.

Natáčení filmu 2Bobule - Jana Švandová
Čtěte také:
Recenze: Protektor zachránil český film od provinčnosti
Recenze: Lištičky okukují odpadkové koše festivalů
Recenze: Veni, vidi, vici. Přišel, viděl, odpálil
Recenze: 2Bobule je komedie s únavovým syndromem

Jednu skupinu mohou tvořit snímky, které lze nazvat „producentské a sponzorské". U nich není poznat žádné nadšení autorů-scenáristů, režisérů a herců pro ztvárňované téma, většinou jde jen o trpné naplnění nějaké smlouvy. Humor těchto filmů je křečovitý, příběhy nedrží ani v základech pohromadě, herci se téměř okázale nudí nebo nesnesitelně přehrávají, děj je ustavičně prokládaný skrytou reklamou.

Zřejmě nejhorším příkladem toho byla golfová, údajně romantická komedie Veni, vidi, vici (od níž se její režisér Pavel Gobl distancuje a vinu za výsledek hází na producenta Jana Nejedlého).

Podobně dopadlo i pokračování nedávného hitu Bobule, na nějž se ovšem aspoň chodilo, byť mnoho diváků nebylo příliš spokojených. Zcela mimozemsky pak působila v italské koprodukci natočená adaptace románu Michala Viewegha Případ nevěrné Kláry, od níž se pro změnu distancoval sám spisovatel.

Několik typů strašlivosti

Lištičky

Druhým typem strašlivých filmů jsou nepovedené umělecké projekty, u nichž tvůrcům chyběl buď talent, materiální prostředky, nosné téma či aspoň schopnost dotáhnout dílo do sledovatelné podoby.

Definitivně nejhorším případem je titul Klíček, který měl být o politických vězních v 50. letech, ale svou amatérskostí by dělal ostudu i na srazu recesistů. Nepochopitelné a protivné bylo psychologické drama Lištičky od debutující Miry Fornay, byť za jejich formou lze odečíst snahu přiblížit se západním filmům obíhajícím po festivalech.

Až na určité řemeslné prvky zcela nezvládnutě - hlavně po vypravěčské stránce - působilo nečitelné podobenství Ocas ještěrky od Ivo Trajkova. Pokus o jistou revizi minulosti Zemský ráj to napohled od Ireny Pavláskové podle scénáře Terezy Boučkové dopadl - slovy pamětníků - tak, jako by o disidentech natočili film estébáci v 70. letech.

Třetí skupinu pak tvoří snímky, které bojují s omezeným rozpočtem a za něž je potom divákům stydno, přestože tvůrčí záměry nejsou urážející, přehnané či nepochopitelné. Historické detektivce Jménem krále od Petra Nikolaeva by se zkrátka lépe dařilo na obrazovkách v podobě seriálu, na plátnech ale působila jako legrační omyl.

Oko ve zdi

Thriller Oko ve zdi od Miloše J. Kohouta zase měl být poctou Alfredu Hitchcockovi, ale nedokázal vyvolat účinné napětí a vypadá, jako by se propadl skrze několik časoprostorových tunelů. Zřejmě největší lítost vzbuzoval film Pamětnice, jímž se producent Tomáš Magnusek pokusil o benefici pro mnoho herců a hereček nejstarší generace. Film ale budí spíše dojem, že jde o nepovedené domácí video než cokoli, co by se mohlo promítat v kinech.

Líbáš jako Bůh ze setrvačnosti

Víc z těch nejšílenějších filmů letoška nicméně zůstává kategorií samou pro sebe. Komedie Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh je sice obrovský divácký hit, ale tato „přízeň ze setrvačnosti"  těžko udělá z nepřehledného spletence vyčpělých gagů na téma nevěra lepší komedii, či dokonce něco romantického, jak bylo avizováno reklamou.

TK k filmu Líbáš jako Bůh - Oldřich Kaiser, Kamila Magálová
Čtěte také:
Recenze: Případ nevěrné Kláry měl být raději horší
Recenze: Klíček - leze leze po železe Grebeníček
Recenze: Oko ve zdi si vytírá ospalky z dávných let
Nový film Poledňákové. Bože, bylo nám toho zapotřebí?

Líbáš jako Bůh v nejlepším případě naplňuje případ filmu pro starší generaci, která příliš nechodí do kina, nemá dostatečné rozlišovací schopnosti a nechce domácí filmy porovnávat se  zahraničními. Tím se naplňuje model „provinční produkce", o niž v zahraničí není zájem.

Unikátem letoška pak byly dva koprodukční filmy, německo-americká Kněžna Libuše a polská Operace Dunaj - v obou hráli čeští herci a oba filmy vyprávějí o českých dějinách, jeden o věku legend, druhý o srpnové invazi v roce 1968.

Tyto dva snímky můžeme považovat za svéráznou odnož české produkce a zároveň jako příklad určité nepřeložitelnosti některých významů mezi odlišnými kulturami. Zásadní rozdíl však je, že Kněžna Libuše byla výborná nezáměrná komedie, zatímco Operace Dunaj, jež měla být skutečnou komedií, způsobovala ve většině diváků pocit úmorné, naprosto nevtipné nudy.

Výjimečně špatným, ale dobově příznačným dílem se stala satirická komedie Ulovit miliardáře od Tomáše Vorla. Film, který má údajně narušovat spoustu tabu, je výrazný především svojí patologicky negativní energií, která přesně odpovídá neplodné a primitivní „blbé náladě" mnoha lidí po listopadové změně režimu.

Ulovit miliardáře jistě vypovídá mnohé o současné české společnosti, ale sám film je „obětí" praktik bulváru a vulgarizace veřejné diskuse.


Témata (2):
 
 
 

Diskuse: 2009: Rok, kdy české filmy byly extrémně špatné

Číst vše

Celkem 167 příspěvků,
poslední 12. 01. 2010 16:26

Příspěvky do diskuze se musejí týkat tématu. Vulgární příspěvky a příspěvky, které nemají nic společného s tématem, budou vymazány.

Číst vše

Celkem 167 příspěvků,
poslední 12. 01. 2010 16:26

 

Rok v obrazech: demise, atentáty, smrt krále, vajíčka a chřipka

LEDEN ÚNOR BŘEZEN DUBEN KVĚTEN ČERVEN ČERVENEC SRPEN ZÁŘÍ ŘÍJEN LISTOPAD PROSINEC
 

1999 – 2017 © centrum holdings O nás | Volná místa | Reklama | Všeobecné podmínky | Nápověda | Služby firmám

Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu centrum holdings zapovězeno.